Choď na obsah Choď na menu
 


SPOMIENKA NA KARLA KRYLA

15. 4. 2009

 

Rebel, který tóny bojoval za demokracii

 

Kdo z nás nezná písničky Karla Kryla? Třeba tu o andělovi: Z rozmláceného kostela
v krabici s kusem mýdla přinesl jsem si anděla. Polámali mu křídla. Sloky jeho písní se v době komunismu staly symbolem boje za svobodu. Kryl v nich vyjadřoval nesouhlas s komunistickým režimem, a poté, když emigroval i stesk po rodné zemi, do které se mohl vrátit až po „sametové revoluci“ roku 1989.  Letošní rok si připomeneme dvojí výročí: 3. 3. uplyne 15 let od jeho smrti a 12. 4. 65 let od jeho narození.

 

Rodným městem Karla Kryla je Kroměříž. Zde 12. dubna roku 1944 vstoupil do života jako druhé dítě a první syn nadané závodní cyklistky Marie a knihtiskaře Karla Kryla. Po novojičínském praotci dostal první jméno Karel a po frýdeckém pradědovi Jan. Když víly stály nad jeho kolébkou, přiřkly mu do vínku po mamince talent psaní a po otci výtvarný talent. Oba rodiče byli také dobrými zpěváky. Všechny tyto vlohy se u Kryla projevily již v raném věku. Ve čtyřech letech recituje u příležitosti výstavy 100 let českého národního života v Kroměříži básničku „…a obr sahá až kam..“ Celá rodina je jeho recitací nadšena a nikomu nevadí, že místo „obr“ říká „obl“, protože ještě neumí vyslovit-r.

Když byly Karlovi tři roky, narodil se mu bratr Jan, společník dětských her. Všechny tři  Krylovy děti Karel, Jan a Marie spolu s rodiči budou muset přihlížet v srpnu roku 1948 drastické likvidaci rodinného podniku, kdy byly všechny drahé tiskařské stroje před očima celé rodiny rozmláceny krumpáči a palicemi lidmi s rudými páskami na rukávech. V následujících letech je otec nucen pracovat jako stavebník na Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Tato práce mu zásadně podlomí zdraví. Stáhne se do sebe a volí „ vnitřní emigraci“. Karel jej nechce následovat, i proto se později rozhodne pro exil.  

 

Revoluce písničkou

Nejdříve se Kryl chtěl stát hrnčířem po pradědečkovi, studoval na střední průmyslové škole v jihočeské Bechyni účelovou keramiku. Po maturitě v roce 1962 chtěl dále studovat, ale komunisté mu to kvůli jeho prokazatelně buržoaznímu původu neumožnili. Od roku 1963 do září 1965 absolvuje povinnou vojenskou službu. Svůj nesouhlas s válkou obecně vyjadřuje ve svých písních a poezii. Rok 1968 je v mnoha ohledech přelomovým. Kryl se stěhuje do Prahy. Vzhledem k násilnému potlačení „Pražského jara“ vojsky Varšavské smlouvy, Krylovy písně dostávají nový náboj. Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi sovětských tanků, titulní píseň této desky „Bratříčku, zavírej vrátka“ zvítězila stejný rok v rozhlasové hitparádě Houpačka. Kryl je v této době velmi populární, měsíčně odehraje mnoho koncertů. Od dubna však společnost ztrácí uvolněnost a mnoho Krylových koncertů je zrušeno. Ve výročních dnech srpnové okupace probíhají v Praze masové demonstrace, kterých se Kryl účastní. Poté však odjíždí na festival do německého Burg Waldecku, kde požádá o politický azyl.

Začátky v exilu jsou pro Kryla těžké. Přesto se mu podaří za dobu celého exilu vydat mnoho desek. Kromě toho pracuje v rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. V roce 1977 v Praze vzniká Charta 77, mnoho dalších lidí emigruje. Kryl se dovídá, že je v Československu legendou. Hraje zdarma v přistěhovaleckých táborech. Do Československa se však mohl vrátit až v roce 1989, po sametové revoluci,  kdy mu díky sociálnímu vízu bylo umožněno 30. 11. přicestovat na pohřeb maminky. Z pádu režimu je nadšený, ale je také plný obav, kritizuje nedostatky nového zřízení,  blížící se rozpad Československa. Intenzivně pracuje. To se bohužel podepíše na jeho zdraví. 3. března roku 1994 v Mnichově umírá v důsledku těžkého infarktu. Je pohřben na břevnovském hřbitově u sv. Markéty v Praze. Kryl je držitelem mnoha ocenění, v roce 1995 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně.

 

Kryl ve vzpomínkách

Kryl se vryl do paměti mnoha lidí. Mnozí jeho pamětníci dokonce zakládají na jeho počest kluby a pořádají vzpomínková setkání. Jedním z nich je i předseda Klubu Karla Kryla Vojtěch Kliment. Ke Krylovu výročí nám poskytl krátký rozhovor:

„V 80. letech jsme Kryla uctívali jako neuchopitelnou legendu, nejznámější protirežimní jméno, které bylo na veřejnosti absolutním tabu. Když se zmýtizovaný exulant na konci roku 1989 mohl po dvaceti letech zase podívat do Československa, protože mu zemřela maminka a komunistický režim ztrácel dech, vrátil se člověk z masa a kostí. Po všech stránkách si užíval života a odmítal kolektivně mlčet k situaci a krokům zkompilovaným předchozí protřelou i novou nezkušenou generací politických funkcionářů. Byl nespokojený a dával to hlasitě najevo. Protože o jedinou nabídnutou roli symbolu roků 1968 a 1989 nejevil zájem, začali ho politicky vlivní ignorovat. To byla předposlední kapka, poslední pak rozdělení Československa, se kterým se nikdy nesmířil.

Kryla si dnes kdekdo přivlastňuje a dalo se to zřejmě čekat, považují-li Vás za obecný majetek. A tak mezitím, co se Krylovi kritikové i ctitelé přou o to, zda byl básník nebo veršotepec, elitní textař nebo grafoman, je možné sledovat, jak mu neustále dorůstá nové patnácti, dvaceti i víceleté publikum a že ti mladí lidé nad jeho texty přemýšlejí. O desetiletích nesvobody se z nich ostatně mohou dovědět víc, než ze suchého a mnohdy zoufale děravého školního výkladu. Krylova tvorba pro ně ovšem může být netoliko svědectvím o dobách totality, ale i souborem léty nevyčpělých životních názorů.“

 

Markéta Vrabcová

Foto:peťo f.čimbora

 

Náhľad fotografií zo zložky mix

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Spomienka

(Helena, 21. 5. 2009 6:53)

Bol to vzacny CLOVEK.

Re: Spomienka

(peťo tulák, 21. 10. 2012 5:52)

Helenko on stále je, síce už tam hore u Šéfa, ale v našich srdiečkách a spomienkách stále je!!!

Bol tu, potom tu dlho nebol, na chvíľku sa vrátil a zas sa na dlho stratil...